Pokračujeme stále v tradičním loupání pohanky mechanickou cestou jako naši dědové. Dnes pohanku zpracovává a o mlýn pečuje pátý mlynář Pavel. V našem mlýně na Kopané ve Frenštátě pod Radhoštěm loupeme pohanku již od roku 1861 mechanickým způsobem, při němž nejsou znehodnocovány vitamíny. Naším přáním je, aby pohanka i nadále přinášela lidem zdraví, které stále zůstává tím největším bohatstvím každého člověka.
Dědovi Františkovi nechyběl podnikavý duch. Zatímco k jeho otci Josefovi, který v Trojanovicích otevřel mlýn v roce 1861, přicházeli zákazníci s plátěnými pytlíčky pohanky, k Františkovi vozili celé fůry tažené koňmi nebo kravami.
Jednoho dne jsem si oblékl mlynářskou zástěru i já, čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů. Otec Arnošt náhle zemřel a ve mlýně po něm zůstala spousta nevyřízených zakázek. 'Musíš to, Zdeňku, dokončit. Nikdo jiný těm strojům nerozumí,' říkali mi sousedé a já se nechal přesvědčit. Měl jsem za sebou studium na pedagogickém institutu a třicet let učitelské zkušenosti v učilišti kopřivnické automobilky Tatra.
Ve staré mlýnici po svém otci jsem nakonec loupal a mlel pohanku rok a půl. Byla to dost dlouhá doba na to, abych se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit na počátek, až do svého dětství, a znovu v duchu pozorovat dědu Františka, jak na jaře před setím pohanky proorává pole nebo před bouřkou popohání koně zapřažené do vozu s nákladem pohankových snopů. Ve chvílích volna jsem listoval v poznámkách svého otce Arnošta. Do tlustého sešitu s černými deskami si zapisoval o pohance nejrůznější údaje. Viděl jsem, jak si postupně začínal uvědomovat, že se tato obilnina v budoucnu stane díky svým léčebným účinkům důležitou potravinou v racionální výživě.
